Klasicistní přestavba na počátku 19. století

Hlavní důvod, proč se uskutečnila přestavba, která se vedle změny dispozice vnitřního prostoru dotkla především vnější podoby stavby, uvádí bučovický farář J.Ř. Schiller ve svém Domácím protokolu bučovické fary z roku 1772, když o farním kostele píše, že: „ je pro pojmutí farníků k němu patřících těsný a krátký.“ Proto se počátkem 19. století začalo uvažovat o jeho rozšíření. Původní projekt počítal se stržením hlavní fasády a prodloužením prostoru hlavní lodi, ale pro velké finanční náklady, spojené s realizací tohoto návrhu a v neposlední řadě také s ohledem na to,  že by došlo k porušení proporcí kostela, navrhl ředitel lichtenštejnské stavební kanceláře architekt J. K. Engl novou variantu stavebních úprav. Podle změněného plánu, schváleného stavebním ředitelstvím ve Vídni, bylo rozhodnuto, že budou přistavěny dvě vedlejší lodi v šířce stojících kaplí, které byly tehdy již ve velmi zchátralém stavu. Na starých, původně nevyužitých základech v čelní stěně měly být postaveny dvě věže, před průčelím pak zbudována nad čtvercovým půdorysem předsíň a závěrem nově upravena celá fasáda tak, aby stavba dostala jednotný ráz. Vlastní aktivita kolem dostavby začíná v roce 1822, kdy bučovický farní kostel navštívil krajský inženýr F. Werner. V roce 1823 vypracoval architekt J. Popelák tzv. Vorausmaas a přibližný rozpočet stavebních nákladů. Z církevních míst byla přestavba bučovického kostela povolena notou brněnské konzistoře z 19. června 1823, a proto vrchní úředník bučovické dvorní kanceláře F. Roschek zažádal 3. července zemské gubernium o povolení stavebních úprav. Ve zdůvodnění této žádosti uvádí, že v kostele je málo místa pro věřící a dále, že obě kaple i zvonice u kostela se nacházejí ve špatném stavu. Podle nařízení č.1044, vydaného krajským úřadem 6. července, byly plán, Vorausmaas a Kostenanschlag předloženy brněnskému krajskému úřadu ke schválení. Následujícího roku došlo k povolení přestavby bučovického kostela gubernijním dekretem č.6755, který nařídil provedení předepsané licitace.

Náklady na stavební práce, hrazené z kostelního jmění, byly odhadnuty na 21623 zlatých vídeňské měny. Licitace řemeslných prací se uskutečnila 11. května 1824 dopoledne v bučovické dvorní kanceláři za účasti 31 řemeslníků z Bučovic a okolí Brna. Podle výsledků dražby byl provedením stavebních prací pověřen zednický mistr Alois Rieder z Hustopečí. Jiný účastník licitace,, Herrchaft Steinitz Mauermeister“ Kašpar Biringer, jehož nabídky jen o dvacet zlatých převýšila nejnižší nabídku, se 15. května obrátil na patrona kostela knížete Jana I. z Lichtenštejnu s prosbou, aby realizace úprav byla svěřena jemu. Odvolává se na své zkušenosti a současně upozorňuje, že spolehlivost jeho práce ocenilo lichtenštejnské stavební ředitelství ve Vídni již před třemi lety, po dokončení lichtenštejnské rodinné hrobky na Vranově u Brna.

V jeho prospěch zasáhlo listem ze 14. září také stavební ředitelství, které především poukázalo na malé praktické zkušenosti A. Riedera a upozornilo, že v případě nedojde-li k požadované změně, nemůže za stavbu převzít patřičnou odpovědnost. 3. července 1825 zaslala bučovická dvorní kancelář brněnskému krajskému úřadu dekret č.16929 se žádostí knížete Lichtenštejna, aby jako patron kostela mohl provést stavbu na vlastní náklad. Této žádosti bylo 30. července 1825 vyhověno. Po tomto rozhodnutí došlo ke zrušení výsledku licitace a zednické práce byly zadány K. Biringerovi, zatímco zbývající řemeslnické práce zůstaly zadány tak, jak určily výsledky dražby. Ještě v létě 1825 byl bučovický farář J. Obdržálek jmenován kontrolorem kostelní stavby a dekretem ze 4. října určen okresní inženýr Karl von Ostheim technickým vedoucím stavby. 11. října 1825 podepsali jednotliví mistři protokol, ve kterém se zavázali, že budou postupovat podle předloženého plánu a rozpočtu a své práce provedou spolehlivě a za schválené ceny.

Vlastní stavební činnost byla zahájena 27. října 1825 vyměřováním základů nových částí kostela. Práce však musely být přerušeny, když stavební dozorce farář J. Obdržálek zpozoroval, že:,,die Grundaussteckung genau auf beyden seiten der Kirche zu derselben erweiterung neu herzustellen komende Mauer nicht in jener Flucht der bestehenden beyderseitigen seitenkappelen aufgebaut wird.“

Zednický mistr K. Biringer se okamžitě prostřednictvím dvorské kanceláře v Bučovicích obrátil na vídeňské stavební ředitelství s otázkou, jak má pokračovat v práci, protože podle protokolu musí pracovat přesně podle plánů, na kterých nesmí sám nic měnit. Současně i farář J. Obdržálek adresoval stavebnímu ředitelství svou žádost, aby šetření vzniklých potíží bylo řešeno přímo na místě. Za nepřítomného J. K. Engla odpověděla 30. října stavební kancelář, která K. Biringerovi nařídila, aby vybočení, jež na jedné straně činilo tři sáhy, posunul do jedné linie se zdivem stojících kaplí. Tato práce měla být pro malé náklady provedena bez nároku na odměnu. Patrně ještě předtím než se začalo s vymezováním základů, byla zbořena chátrající zděná zvonice z roku 1752 a společně s ní také zeď, obklopující hřbitov, jejíž zboření bylo povoleno již roku 1821. V roce 1826 došlo také k odstranění staré Žarošské kaple, pocházející z roku 1693, která překážela výstavbě pravé boční lodi.

K problémům stavební historie patřilo určení data dokončení klasicistní přestavby bučovického farního kostela. Č. Kramoliš uvádí datum 27. října 1828, kdy byly na věže zavěšeny zvony. Snad proto se v literatuře objevil názor, podle kterého je rok závěrečným rokem přestavby farního kostela. Dochovaný archivní materiál však takovému závěru nenasvědčuje. Tak 20. února 1829 se uskutečnila druhá licitace, tentokrát jen na kamenické a klempířské práce. Z května a srpna 1829 se pak dochovaly dva dopisy architekta J. Popeláka, které napovídají, že teprve v této době se stavba chýlila ke svému konci. V dopise z 12. srpna se výslovně mluví o závěrečných pracích, které si vyžadují nejméně jednou týdně přímý dohled inženýra K. von Ostheima, a sám architekt J. Popelák upozorňuje, že do měsíce uskuteční tzv. ,,Super-Revision“. Závěrečný přehled všech nákladů, spojených se stavebními úpravami farního kostela pochází až z listopadu roku 1830. Ten kontroloval architekt J. Wingelmüller, pozdější autor přestavby lednického zámku. Všechna tato fakta vedou k závěru, že klasicistní přestavba bučovického kostela byla s největší pravděpodobností skončena v roce 1830.

Dalším, závažnějším úkolem je zcela nepochybně stanovení podílu spolupráce stavebního ředitele J. K. Engla s architektem J. Popelákem.

V citovaném archívním materiálu se k tomuto spornému bodu objevují dvě docela protichůdné informace. Na titulní straně Vorausmaasu a Kostenanschlagu z 5. května 1823 čteme, že byly provedeny ,,nach beyliegenden von den Hochfürstlichen Bau-Director Herrn v Engel entworfenen Grundriss“. Na druhé straně se ovšem v dopise vrchního úředníka bučovické dvorní kanceláře F. Roschka knížeti Janu I. z Liechtenštejna z konce roku 1824 výslovně píše o plánu, který je ,,von den fürst. Architekten Popelak entworfen“. A přidáme-li k těmto navzájem si odporujícím údajům informaci z listu samotného J. K. Engla z května 1823, můžeme předpokládat, že celkový návrh na přestavbu a snad i plány, dnes již nezachovalé, pocházejí právě od tohoto architekta. Úloha architekta Popeláka spočívala patrně v tom, že na podkladě Englova plánu vypracoval Vorausmaas a Kostenanschlag a během stavby, zejména přesně po jejím zahájení, provedlo na původním plánu změny některých detailů. Tak byla teprve koncem října 1825 stanovena výška obou věží a rozhodnuto o umístění vchodů do bočních lodí, které byly z boku přemístěny na přední stěnu.

Klasicistní úprava kostela v Bučovicích byla provedena podle plánu architekta a ředitele lichtenštejnské stavební kanceláře ve Vídni J. K. Engla za spolupráce knížecího architekta J. Popeláka z Valtic. J. K. Engelovi jsou připsány plány na stavbu lichtenštejnské hrobky na Vranově u Brna a letohrádku Tří grácií. Jméno málo známého J. Popeláka se v literatuře objevuje jen v souvislosti s autorstvím plánu na přestavbu stájí mikulovského zámku na ditrichštejnskou knihovnu v roce 1817. Stavbu provedl ždánický zednický mistr K. Biringer a ostatní řemeslnické práce zajistili řemeslníci z Brna, Bučovic a okolí: Biringer 3942 zl. 24 kr., Kobzinek, zednický mistr 90 zl. 58 kr., Gruber, tesařský mistr se Ždánic 1128 zl. 56 kr., Tomanek, tesařský mistr z Bučovic 97 zl. 33 kr., Sperling, zámečník z Bučovic 250 zl. 27 kr., Winkler, bučovický kovář 683 zl. 39 kr., Schmid, kotlářský mistr z Brna 5151 zl. 58 kr., Glaser, bučovický sklenář 54 zl., Medřitzký, bučovický malíř a natěrač 165 zl., Boyssl, stolařský mistr z Bučovic 334 zl., Mültner, pokrývačský mistr z Bučovic 257 zl. 55 kr., Missl, kamenický mistr z Brna 6510 zl. 9 kr.26

Další vývoj v 19. století

Přízední bar. kazatelna, na stříšce s alegorií Víry z doby po přestavbě ve 20. letech 19. stol.27

Roku 1871 dány hodiny na kostel a následujícího roku dlažba dovnitř.28

V roce 1897 pořízeny nové varhany. Farář Jan Straka k tomu ve farní kronice uvádí: ,,Jelikož varhany ve zdejším chrámu Páně byly velmi sešlé bylo nutno nahradit je novými. Kdo je měl koupit? Požádán Jeho Jasnosť panující kníže Jan z Liechtensteinu, by potřebný obnos kostelu bez úroků zapučil, což i učinil. Zapučil obnos 4000 zl r. m., kterýž má kostel Jeho Jasnosti v 15 ti ročních lhůtách ročně 266 zl 34 kr. splatiti počinajic rokem 1895 a končic rokem 1909 včetně. Varhany pneumatické soustavy objednány u bratří Brauner za 4261 zl. Nákres v barokním slohu na zevnější stavbu varhan obstaralo moravské průmyslové muzeum v Brně. Varhany mají 20 rejstříků a 1245 píšťal z nichž jest 261 dřevěných a 839 cinových. 2 manualy a jeden pedál. Varhany byly roku 1897 dodány, prozkoumany a co velmi dobrý nástroj uznány a po obdrženém povolení Nejdůstojnější biskup. konsistoři tehdejším farářem Janem Strakou na slavnost Zvěstování Panny Marie 25. května 1897 posvěceny.“